Jednou, během své dovolené trávené v Tatrách, seděl jsem na balkoně hotelu, četl jsem knížku a kochal se pohledem na vrcholky hor. Byl podzim, a začínaly mrazíky. V tichu, které vládlo v tom nádherném prostředí, naslouchal jsem hlasu přírody. Slyšel jsem jak šišky, visící na poblízkém stromě, nahřívané říjnovým sluníčkem, otevírají své lupínky. Bylo slyšet tiché praskání, šišky se otevíraly, aby semínka mohly ven, aby zasely a zrodily nový život. To nádherné ticho a harmonie vyplňovalo nejen prostor kolem mě, ale vstupovalo i do mého nitra. V tomto tichu slyšel jsem, nejen jemné a tiché praskání šišek, ale i pohyby mé vlastní duše. V tichu totiž nejen příroda otevírá před námi svá tajemství, ale i naše duše začíná k nám promlouvat svým jemným hlasem.

Ticho je určitým prostorem pro náš vnitřní hlas,
hlas člověka, který je v mém nitru,
hlas mého vlastního „JÁ“.

Během dne absorbujeme mnoho hlasitých impulsu. Jednak jsou to hlasy lidí, kteří nás zahrnují různými informacemi nebo medii jako je televize, rádio, telefon, internet. Můžou to být i věci, které se pohybují kolem nás a zvukem, které vydávají, zahlcují náš nervový systém: auta, reklamy, davy lidí, běžný provoz města, prostě vše, co vědomě nebo podvědomě (nevědomky) absorbuje náš mozek. Zaměstnání našeho mozku způsobují nejen zvuky, ale i obrazy, barvy nebo světlo, v podstatě vše, co nás obklopuje. Zkusme sedět delší dobu v místnosti, která je vymalovaná nebo vyzdobená pestrými barvami; nebo v místnosti, kde neustále blikají barevná světla. Vše to bude dráždit náš nervový systém a po delší době stane se to pro nás pramenem únavy, podráždění a nervozity.

Ticho (klid) kolem nás vytvoříme tehdy, kdy zastavíme veškerý pohyb kolem nás – hlasů, zvuků, obrazů, světel, křiklavých barev – zastavíme nebo vypneme všechno, co nepotřebně zaměstnává náš mozek. Můžeme ponechat pouze to, co uklidňuje: lahodný šum větru, melodii padajících kapek jemného deště nebo šum říční vody pomalu protékající krajinou;

ponechat jen to, co je jemné, tiché a harmonický sladěné

Ticho, které tímto způsobem vytvoříme, nevstoupí do našeho nitra hned. Potřebný je čas, aby chaos, který často v našem nitru víří, ztratil svou sílu a zastavil se. Je to něco jako silný průvan, který v místnostech zvedá vše, co mu stojí v cestě, po zavření dveří však, ještě chvíli proudí, pak ustává a dovoluje, aby věci pomalu opadaly na zem. Čím silnější je průvan, čím silněji víří chaos v našem nitru, tím delší dobu třeba počkat než se vše uklidní, a tím více energie třeba vynaložit,

aby se vše znovu dalo do pořádku, a vrátilo na své místo.

Pamatuji si moje výpravy na hory. Často jsem trávil několik dnů skoro bez kontaktu s lidmi: jen občas někdo, náhodně potkaný stejný „blázen“ jako já, hledající ticho a sebe sama. Daleko, vysoko, úplně sám: na jedné stráně příroda se svou uklidňující, harmonicky uspořádanou melodii, na druhé stráně já se svým vnitřním chaosem a neuspořádaností. První, druhý den se ve mně ozývalo všechno, co mně pojilo se světem dole: zanechané přátele a blízké mi lidi, neuspořádané, narušené vztahy, nevyřešené problémy, nedodělané věci, vnitřní bolesti, nezahojené rány v mé duši, … . Postupně však se vše uklidňovalo. S uplývajícím časem tráveným v tichu přírody jsem méně myslel na záležitosti momentálně vzdáleného světa a více jsem se stával součásti otáčející mně přírody, která mně naplňovala klidem, a učila tichu a harmonii. Byl jsem jen já a ona.

Naslouchali jste někdy svému nitru? Každý má svůj vnitřní hlas, někteří ho nazývají svědomím, někteří hlasem své duše. Je to jedno jak nebo jestli vůbec ho pojmenujete, důležité je však navázat s ním dialog. Pokud s ním nekomunikujeme, nenasloucháme mu, začíná se v nás probouzet pocit vnitřní nespokojenosti, neklidu, prázdnoty a přede vším pocit osamocení.

Pocit vlastní hodnoty, vnitřní spokojenosti a naplněnosti závisí na síle vztahu k člověku, který žije v našem nitru, respektive na poznání sebe sama. Prvním krokem směřujícím k odstranění naší vnitřní samoty a nespokojenosti je navázání kontaktu se sebou samým.

Poznat sebe,
přijmout sebe,
milovat sebe.
Tří kroky, aby člověk měl radost ze svého vlastního života.

ARL