Kdysi dávno, ve svém mládí, jsem pracoval s Anonymními Alkoholiky. Hlavní náplň moji práce spočívala v individuálních rozhovorech. Rychle jsem se přesvědčil, že během probíhajících „rozhovorů“ nejdůležitější bylo pouhé naslouchání a přijetí. Nic dalšího na první etapě nepotřebovali, jen člověka, který je vyslechne, pochopí a neodsoudí. Dávalo jim to obrovskou startovací sílu.

duchovnizivot @ email.cz

Kdy přichází na člověka deprese, nejhorší je pocit osamocení a beznaděje. Člověk má v duši prázdno, a nejraději by vše ukončil. Minimálně utekl někam, kde bude mít klid a nikdo po něm nebude nic chtít. Jediným lékem však je opak. Člověk to, co do sebe dostal, musí teď dostat ven. Potřebný je někdo, kdo to vše vyslechne, přijme a zapálí nové světlo. Někomu to vše odevzdat. Sdílená bolest se nese líp a také se snadněji hledá cesta ven.

duchovnizivot @ email.cz

Občas se v životě všechno sesype: ztráta zaměstnání, nemoc, smrt blízké osoby, podvod ze strany někoho blízkého, … . Dosavadní cesta života neexistuje nebo ztratila smysl. Co dál? Začít znova stavět nový život? Na to ale už nejsou síly nebo člověk neví jak. Určitě nikdy ne sám. Potřebný je někdo, kdo se na vše podívá z úplně jiného úhlu, nezaujatě, neovlivněně.

duchovnizivot @ email.cz

Jednou mi jeden člověk řekl: Když spadneš na úplné dno, kde není nic, žádné světlo, žádná naděje, jen tma a samota, tak jedinou dobrou věcí je vlastně to dno. Můžeš se na něj postavit, pak se od něj odrazit a tak se dostat výš. Věř mi, na druhé straně se vždy najde někdo, kdo tě chytne za ruku. I v té největší tmě se skrývá nějaké světlo. Nikdy ho nesmíš přestat hledat.

duchovnizivot @ email.cz

Většinou se člověk stydí někomu vyprávět o svém životě.
Těžko se vypráví o svých chybách nebo slabostech, které nezvládáme. Zdá se nám, že nikdo nebude mít dost trpělivosti, pochopení, aby to vše vyslechl. Nebo prostě neumíme o sobě mluvit, stydíme se.
Nebojte, od toho je průvodce, aby vás tím vším provedl.
Vzpomínám na jednu z mých horských výprav. Vedla na Mont Blanc. Skupina lidí žijících v pohodlí města se pomalu plazila na vrchol. Náš průvodce, čas od času, dělal pár kroků, předběhl nás, a znovu čekal, až k němu dojdeme. Bylo vidět, že ho to nebaví a přes to každou chvíli měl pro nás slovo povzbuzení nebo radu, jak lepé využívat své síly a na co dávat pozor. Trpělivě snášel naši neschopnost a slabost. Tak nás dovedl až na vrchol. A byla to dřina!
Průvodce má vždy trpělivost a pochopení!

duchovnizivot @ email.cz

Potřebuješ s někým probrat svůj život?
Popovídat si o tom, co tě trápí?
S něčím poradit?
Dej vědět, prosím. Napiš.
Pokud budeš mít zájem, možné je i osobní setkání:
Klatovy, Plzeň nebo jinde …
Život je třeba sdílet. Sdílený život se nese lip.