Bůh = jméno vlastní křesťanského boha
bůh = všeobecný název nejvyšší hodnoty: vysvětlení v textu „Co je to „bůh“?“

Během mé pastorační praxe, jsem se lidí velmi často ptal na to, co pokládají za tu největší hodnotu, co je, prostě, pro ně v životě nejdůležitější? Skoro všichni odpovídali stejně: Rodina, nejbližší, a to, co rodinu spojuje nebo co způsobuje, že se pár lidí v rodinu mění: Láska. V podstatě si nepamatuji, aby někdo dal jinou odpověď. Říkal jsem si, že je to krásné, jak lidi naprosto přirozeným způsobem, sami od sebe, cítí, vnímají, co je v životě nejdůležitější; čím vlastně (nebo kým) je Bůh. Sv. Jan apoštol totiž v jednom ze svých listů píše:

Bůh je láska,
a kdo zůstává v lásce,
v Bohu zůstává a Bůh v něm. (J 4,16)

V Bibli, v knize Genesis čteme, že Bůh stvořil člověka podle svého obrazu, podle své podoby. Podle tohoto textu podoba Boha by měla být skryta v člověku. To znamená, že když poznáme, co se všechno skrývá v člověku, co z člověka dělá doopravdy Člověka, tak bychom tam měli najít i obraz Boha. Zajímavé je na tom to, že – dle tohoto čtení – Bůh stvořil člověka ne jako jednotlivce, ale jako společenství osob (pár) povolaných k tvoření dalších lidských životů. Jakoby člověk získával plnost člověčenství teprve tehdy, kdy vytvoří spojení s druhým člověkem: až se dva lidi budou vzájemně doplňovat a společně tvořit nový život.

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem,
stvořil ho, aby byl obrazem Božím,
jako muže a ženu je stvořil.
(Gen 1, 26-28).

Boží obraz, podle kterého byl člověk stvořen, nespočívá v nějaké fyzické podobě: Boží osoby jsou duchovými bytostmi a nemají hmotnou stránku. Podoba se skrývá v tom, co je v člověku skryté, neviditelné, co tvoří jeho vnitřní život. Jednou z těch záležitostí je schopnost tvoření vztahů. Tím nejdůležitějším vztahem a zároveň jediným, který může naplnit člověka štěstím a spokojeností, je láska. Apoštol Jan tvrdí „Láska je Bůh“ a myslím si, že to není názor jen sv. Jana ale i většina z nás potvrdí, že na lásce opravdu cítí, vnímá něco božího.

Lásku nikdo nikdy neviděl. Je neviditelná, a přece existuje.
Není na to žádný důkaz, a přece to nikdo nepopírá.

Můžeme vidět lidi, kteří se milují, ale ne lásku samotnou. Tam, kde je rodina spojena hlubokou a obětavou láskou, tam je také pevná jednota: rodina drží pohromadě. Přestože v domácnosti žije několik lidi, můžeme o nich, v důsledku hluboké propojenosti jejich životů, mluvit v jednotném čísle: rodina. Nejsou hádky, roztržky, rozdělení, nikdo před nikým nic neskrývá, jeden druhého podporuje a doplňuje: jsou jedno. Tam, kde je láska velice slabá, kde jednotlivé členy rodiny spojuje pouze společná střecha a finanční prostředky, je těžké mluvit o jednotě nebo používat slovo rodina. Toto slovo můžeme v tomto případě použit jen formálně.

A Bůh jim požehnal a řekl jim:
„Ploďte a množte se a naplňte zemi“.
(Gen 1, 26-28).

Další podoba, podle které člověk byl stvořen, se skrývá v předávání života. Bůh je láska, a tam kde je láska, je vždy touha po tvoření nového života. Manželé, kteří se milují, touží po dětech, aby na ně mohli přelévat svou lásku. Tam, kde je láska, tam člověk chce svůj život předat dál; pokud je láska mizivá, člověk si svůj život nechává pro sebe. Láska člověka otevírá, její absence uzavírá. Pří předávání života nejde totiž jen o pouhé zplození. K tomu – jak dobře víme – láska potřebná není. K tomu stačí pouze sexuální aktivita. Proto člověk není povolán jen k zplození, ale také k tvoření života, k výchově a péči poskytované dětem, a k tomu je láska základní podmínkou. Člověk, který vyrůstá bez lásky, je vnitřně deformovaný a poraněný. Čím méně lásky obdrží, tím větší je jeho duševní a duchovní deformace. Čím vice je domov naplněný láskou, tím zralejší budou ovoce lásky: další generace schopná předávat život dál.

Člověk byl stvořen z lásky a pro lásku!

V křesťanství je Bůh představovaný jako osoba. Asi nejčastějším (nejpopulárnějším nebo nejlidovějším) zobrazením Boha je „dědeček“ sedící někde vysoko na obloze na nějakém oblaku. Jde totiž o symbolické zobrazení vlastnosti křesťanského Boha, nikoli o jeho fyzickou podobu. Ze zobrazované osoby vyzařuje síla, moudrost, statečnost, laskavost, rozhled a nadhled nad pozemskými záležitostmi, a mnoho dalšího. Takový to obraz Boha, vytvořený umělci z dob baroka či renesance, je asi nejrozšířenějším, jak mezi věřícími křesťany, tak i mimo jejich společenství. Bohužel, největší chybou tohoto zobrazení je zavádějící představa, že Bůh v křesťanství je jednou osobou. A není to pravda. Bůh v křesťanství je totiž společenstvím osob. Jedná se tady o jednoho boha, kterým jsou tři osoby.

Chybou je představovat si křesťanského Boha jako osobu,
lépe řečeno jako jednou osobu.

Takovou to zavádějící mylnou představu, že Bůh v křesťanství je jednou osobou podporuje i běžné pojmenování Božích osob, kde pouze u první osoby se používá slovo Bůh, a u ostatních jejich vlastní pojmenování: Bůh Otec, Syn Boží Ježíš Kristus a Duch Svatý.

Svatá Trojice, Nejsvětější Trojice nebo Boží Trojice
je označení Boha v křesťanství:
Bůh Otec,
Bůh Syn Boží (Ježíš Kristus)
a Bůh Duch Svatý.

Bůh je tříčlenná Rodina, ve které vztahy jsou naplněné dokonalou láskou a vytvářejí dokonalou jednotu; tak dokonalou, že osoby v něm žijící jsou samostatné, ale zároveň nerozlučitelné, a proto mluvíme o nich v jednotném čísle: jeden Bůh. Lidovým jazykem řečeno: jeden bez druhého nemůže žít! Bůh je taková Rodina, ve které nikdy nejsou žádná nedorozumění, žádné hádky, nevyskytuje se pocit osamocení, projev odmítnutí – je to prostě Rodina v plném a dokonalém slova smyslu.

Osoby Otce, Syna a Ducha Svatého nazýváme Božími,
neboť Láska je naplňuje a spojuje tak dokonale,
že je mezi nimi i dokonalá jednota;
Jsou prostě Láskou samotnou!

Je čas, abychom naše povídání o Rodině a Bohu dali dohromady. Tajemství jednoty třech Božích Osob můžeme totiž poznat na obraze lidské rodiny.

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem.
Byl stvořen z lásky Boha, pro lásku v rodině.

Když porovnáme naše diagramy, vidíme podobu mezi tím, co tvoří a naplňuje lidský život a tím, co tvoří a naplňuje život Boha. Je to láska, která je v křesťanství uznávaná za tu nejvyšší hodnotu. Láska je jménem křesťanského Boha, je Bohem. Pokud se ptáme, jestli Bůh je něco nebo někdo, věc, hodnota nebo osoba?, musíme odpovědět, že obojí. Bůh je Láska, a láska je vztah, to znamená něco, věc, hodnota. Zároveň láska – vztah nemůže existovat bez osoby, vztah je osobou tvořeny, a proto mluvíme, že Bůh je osobou neboli společenstvím osob, v nichž a mezi nimiž se ten vztah realizuje.

Bůh je Něco a Někdo zároveň!

Láska, která je zpřítomněna ve vztazích spojujících tři Božské Osoby: Otce, Syna a Ducha Svatého, má být vzorem života pro lidskou rodinu. Poznávání této Lásky (tohoto Boha) a její zpřítomňování v lidském životě, je hlavní náplní křesťanského života. Můžeme říci, že křesťanství je školou lásky. Je však pravda, že mnozí, jež stoupají po této cestě, nejsou vždy obrazem toho, co by mělo život křesťana naplňovat. Ve škole bývají různí žáci, a ne každý žák se chová na jedničku. Všichni se teprve učíme jak správně žít život Boha, jak vytvářet onu dokonalou podobu ztracených vztahů lásky.

V křesťanství Bůh není nadřazený člověku,
ale je jeho partnerem.

Svatý apoštol Jan píše: „Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je Láska“ (1J 4,7-8). Na základě těchto slov můžeme říci, že Bůh je přítomen všude tam, kde člověk zpřítomňuje lásku. Čím více naplňujeme naše vztahy láskou, tím více je Bůh přítomen mezi námi a hlavně v nás.

Zralý a vnitřně zdravý člověk, bude budovat svůj žebříček hodnot ze záležitostí, které jsou trvalé a nepomíjející. Svou nejvyšší hodnotu bude vždy vidět v úctě k lidskému životu a ke všemu, co prospívá jeho růstu. Své uspokojení najde v lidských vztazích naplněných láskou, zasahující nejen city, ale hlavně vnitřní, duchovní život člověka. Jen takové uspokojení dává trvalý pocit štěstí a spokojenosti, a hlavně je nezávislé na změnách, které lidský život velmi často bolestně poznamenávají.

V závěru text sv. Pavla, který adresoval obyvatelům Korintu. Je to velice známá píseň lásky zdůrazňující, jak je tato ctnost důležitá pro lidský život. Podobá se můj život tomu, co zaznívá v Pavlově písni?

ARL         

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými,
ale lásku bych neměl,
jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví,
rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání,
ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel,
ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám,
ano kdybych vydal sám sebe k upálení,
ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí,
láska se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně,
nehledá svůj prospěch,
nedá se vydráždit,
nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti,
ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv,
láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne.“
(1. Kor 13,1-13)